Historie a majitelé

Státní zámek Milotice, nazývaný Perla jihovýchodní Moravy, je unikátně zachovaným komplexem barokních staveb a zahradní architektury. Zámecká instalace nabízí pohled do životního stylu a zvyklostí posledních majitelů rodu Seilern-Aspang.

Posledními soukromými držiteli milotického zámku byl rod Seilernů, jemuž byl majetek konfiskován na základě Benešových dekretů. Veřejnosti byl zámek zpřístupněn již roku 1948. Přibližně od poloviny 60. let 20. století probíhaly úpravy interiérů zámku; v roce 1974 byla nová instalace hotova a návštěvníkům byla nabídnuta stylizovaná prohlídková trasa, akcentující barokní epochu, která byla ze společenského hlediska pro Milotice nejvýznamnější.

V roce 2005 prošly interiéry milotického zámku změnami, které si kladly za úkol uvést reprezentační prostory zámku do podoby, jakou měly v první polovině 20. století, kdy byl zámek obýván rodem Seilern-Aspang. Prohlídka interiérů je tak zároveň nahlédnutím do všedních dnů na milotickém zámku za jeho posledních soukromých majitelů.

Je nutno říci, že rodina Seilernů neoplývala velkými majetky, rozsah velkostatku byl snížen pozemkovou reformou a její poslední majitel, JUDr. Ladislav Seilern (1886–1976), prosazoval úplnou soběstačnost hospodářství. Nakupovaly se pouze ty věci, které nebylo možné vyrobit vlastními silami. Rodina nedávala svůj původ na odiv, ale přijímala z něho vyplývající závazky.

STAVEBNÍ HISTORIE

Vlastníci Milotic obývali nejprve vodní tvrz, jejímž pozůstatkem je zbytek vodního příkopu kolem zámku. Až do konce 18. století stála jako připomínka této tvrze věž (v prostoru jižně od současné stavby zámku). Poté, co tvrz přestala vyhovovat náročnějším požadavkům na bytovou kulturu, byla na konci 16. století, někdy mezi lety 1580–1596, přebudována na renesanční jednopatrový zámek.

Stalo se tomu tak za Bernarda Ludvíka Tovara z Enzesfeldu, jehož erb a erb jeho ženy Aleny, rozené Berkové z Dubé, jsou druhotně umístěny na nárožích oranžérií, konírny a jízdárny, a dokládají tak jejich zásah do podoby milotického sídla. Renesanční zámek měl arkády jak v přízemí, tak v prvním patře. Určité stavební zásahy, spíše konzervačního charakteru, si vyžádala poškození zámku vzniklá během jeho napadení povstalci Štěpána Bočkaje na počátku 17. století. Zásadnější změnou pro vzhled zámku byla přístavba nárožních věží a 2. patra v 70. letech 17. století, k níž došlo v rámci rekonstrukcí zámku vypáleného "Tatary" v roce 1663. Další újmy zámek utrpěl roku 1705, kdy byl atakován kuruckými vojsky Františka II. Rákoczyho. Obranný systém zůstal zachován až do zásadní barokní přestavby objektu, což dokládá plán a veduta milotického zámku, které se nachází ve Státním archivu v Norimberku, přibližně datované do let 1701–1710.

Současná podoba zámku je výsledkem stavebních úprav prováděných v první polovině 18. století. V letech 1702 až 1746 byl majitelem milotického zámku Karel Antonín Serényi, který přistoupil k jeho přestavbě, aby získal reprezentativní sídlo. Úpravy probíhaly ve dvou fázích, v letech 1719–1725 a 1738–1743, a nezměnily původní čtyřkřídlou dispozici zámku.

V první stavební fázi bylo postaveno východní křídlo zámku se sallou terrenou a reprezentačním sálem, dále skleník v dolní části zahrady (byl zbourán ve 2. polovině 18. století) a přístupový most. Práce probíhaly také v interiérech: v roce 1725 dokončil Jan Kristián Pröbstel hlavní schodiště zámku, štukatér Giovanni Michael Fontana stropy obou předsálí (dnes kulečníkový pokoj a knihovna) a jídelny; malíř František Řehoř Ignác Eckstein odevzdal hotovou fresku v reprezentačním sále. Ještě před rokem 1719 pracovali na štukové výzdobě pracovny hraběte (dnes společenského salonu) Pietro a Bernard Spinettiovi. Během druhé fáze byla realizována stavba konírny, jízdárny a obou oranžérií. Jan Kryštof Schletterer dodal sochařskou výzdobu mostu a na attiku zámku byly osazeny sochy patrně od Jana Kristiána Pröbstela.

Zároveň byla dokončena výzdoba interiérů - dřevěné obložení kuřáckého kabinetu a originální tapety hraběnčina kabinetu. V této druhé fázi vytvořil Josef Tadeáš Rotter fresku nad hlavním schodištěm a Josef Ignác Mildorfer fresku v zámecké kapli, která patří k jeho nejvýše ceněným pracím.

Osoba architekta milotického zámku není doposud úplně vyřešena. V literatuře jsou jako možní architekti milotického zámku uváděni: Antonio Salla, Domenico Martinelli, Josef Emanuel Fischer z Erlachu, Christian Alexander Oedtl. Stavbu zprvu vedl brněnský mistr František Benedikt Klíčník a přibližně od roku 1722 architektonické plány realizoval zednický mistr z Hodonína, Martin Pahnost.

PŘEHLED MAJITELŮ

Vesnice Milotice vznikla nejpozději na přelomu 11. a 12. století, i když prvně je zmiňována v písemných pramenech až roku 1341, a to v misálu milotického plebána Hermanna

Jako první známí držitelé Milotic vystupují od roku 1360 páni z Ronova, později páni z Moravan Ve druhé polovině 15. století se v jejich držbě střídaly rody pánů z Kravař, Ojnických, v první polovině 16. století pak Zástřizlové, ve druhé polovině 16. století spravovali panství Žerotínové, Václav Haugvic z Biskupic, Bernard Ludvík Tovar z Enzesfeldu a Kristina z Roggendorfu.

První polovina 17. století byla z hlediska majitelů pro Milotice neméně pestrá; objevují se zde zástupci rodu Zástřizlů, Valdštejnů a Scherfenberků.

Rok 1648 je pro milotické panství z hlediska neustále se střídajících majitelů rokem zlomovým. Gabriel Serényi (1615–1664) kupuje panství na konci třicetileté války a v majetku jeho rodu zůstává až do počátku 19. století. Gabrielovým nástupcem se stal jeho syn Jan Karel (1621–1691) a roku 1702 jeho vnuk Karel Antonín Serényi (1681–1746).

Po vymření milotických Serényiů roku 1750 připadly jejich majetky lomnické větvi a postupně se v držbě Milotic vystřídali sourozenci Antonín Serényi (+1762) a Ludvík Serényi, kanovník (1705–1780). Jako poslední mužský příslušník tohoto rodu figuruje v dějinách milotického zámku Karel Bernard Serényi (1748–1811). Když tento roku 1811 zemřel, tak panství spravovala do roku 1819 jeho dcera Kristina (1780–1819), provdaná za hraběte Gabriela Choiseul d'Aillecourt (1780–1840). Další dědičkou se stala po brzkém skonu Kristiny její dcera Františka de Paula (1808–1885), která pojala za muže hraběte Jana Františka z Hardeggu (1799–1854); Milotice spravovala až do své smrti v roce 1885.

Roku 1888 shromáždil František Karel Seilern (1852–1916), vnuk Františky de Paula Hardeggové, ve svých rukou všechny dědické podíly a stal se jediným majitelem panství. Protože se však neoženil a neměl zákonného dědice, ujal se správy majetku po jeho smrti roku 1916 synovec Ladislav Seilern (1886–1976), který majetek okleštěný prvorepublikovou pozemkovou reformou spravoval až do roku 1945. Z důvodu přihlášení se JUDr. Ladislava Seilerna roku 1941 k německé státní příslušnosti byl rodině zabaven majetek a rodina byla odsunuta.